Z toho plyne poučení, jak máme vinouti cívky prosté škodlivé kapacity: Snažíme se, aby dráty byly vůbec od sebe přiměřeně vzdáleny, zejména pak dbáme, aby závity značně odlišným potenciálem, tedy na př. začátek a konec cívky byly oddáleny co nejvíce, používáme drátů s dosti silnou isolací, provedenou z hmoty o nejmenší dielektrické konstantě. Pro nejkratší vlny proto používáme vůbec drátu silného bez jakékoliv isolace a varujeme se vinutí na válce, jakož i všech příček a podpor, které by dielektrickou konstantu zvyšovaly. Z téhož důvodu nesmíme hotové cívky pro kratší vlny zalévati celluloidem, lakem, parafinem atd.

Vzhledem na prvou podmínku je již předem naprosto vyloučeno zcela nesystematické, neupravené navinutí drátu na cívku. Účelné je již navinutí drátu na válec v jedné vrstvě, takže vedle sebe leží jen závity o nepatrném rozdílu potenciálu. Protože cívky o větším počtu závitů by dosáhly nepřiměřených rozměrů, snažíme se navinouti je vhodně i nad sebe, čehož ie dobře dosaženo u t. zv. voštin, vinutých podle obr. 1. Na obvod válcovité krabičky, nebo kotouče ze dřeva napícháme na obvod dvě řady špendlíků, nebo hřebíků. Nejprve mezi ně navineme provázek, aby se hotová cívka dala sejmouti, pak proužek papíru, a na ten pak vineme isolovaný drát tak, že od jednoho špendlíku na levém obvodě vedeme jej o půl obvodu na protější stranu na špendlík na pravém obvodě. Odtud jej vedeme stále dále týmž směrem a zachytíme o jeden špendlík dále, než jsme začali. Nyní vineme neustále vždy o jedno místo dále, až je celá cívka hotova. Větší cívky upevníme prokápnutím isolačního laku, nebo rozfbku celluloidu v acetonu, navrch dáme zase proužek papíru, vytaháme špendlíky a provázek, načež cívka lehce se sejme.

Jak je vidno, snižuje se kapacita tím, že jsou závity od sebe vzdáleny a dráty se vůbec stýkají jen poměrně zřídka následkem zkříženého vedení.

Jiný způsob, vhodný pro cívky ještě větší, je dole na druhém obrázku. Navineme vždy jednu vrstvu klikatého drátu, a na ni pak vrstvu hladkých závitů. Kapacita je u tohoto druhu sice větší, ale pří cívkách pro dlouhé vlny to nepadá tolik na váhu.

Naproti tomu pro kratší vlny, tedy i pro poměrně malý počet závitů používáme obkročného vinutí na lichém počtu hřebíků podle druhého obrázku nahoře vpravo. Zde je kapacita vskutku minimální, neboť styčná místa drátů jsou velmi řídká. Rozměry cívky se tím ovšem zvětší. Drát béřeme silnější, aby po vyjmutí hřebíků sám udržel tvar, jen na styčných místech jej svazujeme nití.

Velmi podobné je vinutí t. zv. pavučinových cívek plochých zobrazené vedle. Cívka se vine na tvrdý karton s lichým počtem zářezů. Zcela podobně vineme i t. zv. dno košíku, jenže místo papírové šablony napícháme na obvod kotouče lichý počet hřebíků v jedné řadě. Drát se vine kolem nich stejně, jako kolem papírové šablony, hřebíky se však vyjmou a cívka drží sama. Tím je samozřejmě kapacita ještě snížena.

Velmi vhodné je rovněž vinutí naznačené na zbývajícím obrázku. Toto vinutí lze provésti na dvou řadách hřebíků narážených buď v soustředených kruzích na rovném prkénku, nebo na obvodě kotouče, jako u voštin. Vzhled cívky je pak poněkud odlišný v obou případech, výkon však celkem stejný. Kapacita je menší než u voštin.

Cívky pro vlny pod 100 m vineme, jak již řečeno, z drátu neisolovaného bez jakýchkoliv podpor. Samozřejmě se nesmí závity dotýkati, ponecháme mezi nimi vzdálenost 1—2 mm.