Microphona MK305

Rádio Microphona MK305

Popis renovace podobných přístrojů, doplněný fotogalerií se tu několikrát objevil. Proto zkusím jiný přístup a budu se snažit hlavně popsat, co jsem objevil uvnitř skřínky, jak to funguje a jak to uvést do chodu. Úvahy o renovaci přidám víceméně mimochodem. Hned na začátku se musím k něčemu přiznat. Na přístroji, který se mi dostal do ruky jsem nenašel typové označení, takže si přesným typem nejsem jist. Navíc byl v minulosti všelijak vylepšován. Ale teď už k věci:

Dvouokruhová přímozesilující třílampovka, vyrobená kol roku 1935, pečlivě vyrobená a dobře vybavená. Rozsahy KV, SV, DV. Hrubý a jemný ladicí převod, zpětná vazba, doladění antény a vstupního obvodu. Odlaďovač silné místní stanice. Jako tónová clona přepínač výšky - hloubky. Vysokoohmový výstup pro druhý reproduktor. Jeho zdířky jsou připojeny přímo na anodové napětí, takže kovová sluchátka do nich připojená mohou posloužit místo elektrického křesla. Toto uspořádání bylo v té době obvyklé a je zvláštní, že to patrně nikomu nevadilo. Vstup pro gramofonovou přenosku - bez regulace hlasitosti. Osazení: AF7, ABC1, AL1, AZ1.

Elektomagnet buzeného dynamického reproduktoru je obvyklým způsobem využit jako filtrační tlumivka. Protože je zapojen v záporném pólu zdroje, slouží zároveň jako zdroj předpětí pro elektronky. Je na něm úbytek napětí kolem 200 voltů, takže zhruba třetina příkonu jde na buzení reproduktoru.

Koncová elektronka je přímo žhavená, takže vyžaduje ve žhavicím obvodu odbručovač - malý drátový potenciometr, kterým se nastaví bod spojení žhavení s kostrou.

Detekce není mřížková, ale diodová - jedna z diod elektronky ABC1. Triodová část této elektronky je zapojena jako reflexní. Vysoká frekvence je po zesílení vracena zpětnou vazbou do laděného obvodu a na detektor, nízká je přes autotransformátor navázána na koncovou elektronku.

Vysokofrekvenční předzesilovač je zapojen obvyklým způsobem. V katodě RC člen k získání předpětí, v anodě tlumivka. V anténním obvodu je zapojen diferenciální otočný kondenzátor (když se při otáčení kapacita jedné sekce zvětšuje, druhé se zmenšuje) k nastavení vazby.

Při opravě je obvykle nutné vyměnit velkou část svitkových kondenzátorů, zvlášť vazební koncové elektronky a blokovací v obvodu předpětí (krabicový trojitý). Pro převod platí, že 1cm = přibližně 1pF. I malý svod na těchto kondenzátorech zničí velice rychle koncovou elektronku. Pečliví restaurátoři dávají nové kondenzátory do původních krabic či trubiček, já si myslím, že zespodu šasi, kde nová součástka neruší vzhled je poctivější ji nemaskovat. Pravidlo starožitníků říká, že replika má být označena tak, aby jí bylo možno rozeznat od originálu. Myslím si, že by to mělo platit i tady. Pro toho, kdo pochybuje o účelnosti tohoto požadavku příklad: Představte si, že na burse koupíte vzácně zachovaný elektrolyt Philips, nejen vzhledově bezvadný, ale i plně funkční. Doma pak náhodou zjistíte, že zachovaný je jen obal. Vevnitř je čínský kondenzátor, vše dokonale zamaskováno. Ze strany prodávajícího přitom nemusí jít o úmysl. Prodal vám součástku z rádia, které jste vy sami před delším časem renovovali.

Když už jsme u toho vzhledu. Skříň přístroje bude samozřejmě dokonale očištěna a vyleštěna. Ovšem nějaký malý šrám po mém soudu spíš podtrhuje stáří přístroje. Jiný příklad: Je samozřejmě možné koupit na síťový přívod opletenou šňůru k žehličce, nabarvit jí na hnědo, ustřihnout zástrčku a nahradit bakelitovou. Je to ale nutné? Stejně to nebude originál. Nebo: Po válce byl u rádií obnovován rozsah krátkých vln. Tehdejší opraváři obvykle použili cívky, které měli k dispozici, jen aby to hrálo. Dají se sehnat původní navíjecí předpisy a vyrobit cívky co nejpodobnější originálu. Jenže - odstranění a obnovení KV je historický fakt. Co je tedy historicky věrnější? Vzhled z výroby, nebo po úpravě? Tímto povídáním nechci kohokoli mistrovat nebo ovlivňovat. Je to vaše rádio a váš koníček, zrenovujte ho tak, jak se vám líbí a dělá vám radost.

Také bude asi nutné vyměnit kablíky se zteřelou gumovou izolací. Zvlášť si dejte pozor na kablíky opletené. Většinou jsou pod opletením několikanásobně opředeny a impregnovány, takže s nimi nejsou potíže. Některé na povrchu vypadají bezvadně, ale mají pod opletením vrstvu (pravděpodobně) gumy, rozpadlé na prach. Jestliže takový kablík leží na kovovém šasi, může se stát, že po zapnutí něco prskne a může i odejít některá citlivá součástka, většinou elektronka. Na kablíku se objeví jen nepatrná černá tečka, kterou snadno přehlédnete. Dejte na mou zkušenost. Samozřejmě podle potřeby vyměníte i další odpory, kondenzátory a elektronky. Na tak starém přístroji můžeme najít kuriózní závady, třeba mikrofonní odpor, který při poklepání zazvoní z reproduktoru. Při potřebě nahradit další díly bychom měli uvážit, že přístroj už nebude používán na nějaké velké hraní a raději ho zařadit do sbírky jako nehrající, případně si vypomoci dílem z jiného vraku.

Z dalších možností, které se používaly v době, kdy jediným cílem bylo obnovit funkci: Náhrada reproduktoru za typ s permanentním magnetem nebyl problém, pokud byla vadná kmitačka nebo membrána. V tomto případě ale původní budící cívku najdete umístěnou někde v bedně, protože je součástí filtračního obvodu. Horší situace ovšem nastala, když byla tato cívka přerušená. Pak měl opravář dvě možnosti: Buď jí převinout, nebo převinout či vyměnit síťový transformátor, aby snížil anodové napětí o již zmíněných dvěstě voltů. Třetí možnost byl drátový odpor nejméně na dvacet wattů.

Můžete se setkat s tím, že opravář spojil anténní zdířku přímo na vstup a vyřadil tak vazební obvod. Rádio potom lépe hrálo na nahrážkovou anténu. Podobnou úpravu najdete namalovanou na přiloženém schématu.

Koncová přímo žhavená elektronka AL1 byla a je nedostatkovým zbožím. Při náhradě nepřímožhavaným typem - např. EBL21 narazíl upravovatel na tři problémy: Pro vyšší žhavicí napětí přivinul pár závitů na trafo nebo použil autotransformátor. Dál je to trochu horší. Přímožhavená koncová elektronka se nažhavuje stejně rychle jako přímožhavená usměrňovačka, takže současně s anodovým napětím nabíhá i odběr anodového proudu. Nepřímožhavená naběhne o několik vteřin později a po tu dobu je na všech kondenzátorech, spojených s anodovým napětím kolem pěti set voltů. Další problém je v tom, že nepřímožhavené elektronky mají obvykle větší strmost, takže stupeň má mnohem větší zesílení, ohrožující stabilitu celého přístroje. Pomohla záporná vazba, například neblokovaným odporem 47 ohmů v katodě. Bylo také potřeba upravit předpětí, které nepřímo žhavené elektronky vyžadují mnohem menší. Takové zásahy se dneska už nedělají, ale můžeme na ně narazit. Dneska je budeme vracet do původního stavu, takže minulé povídání může posloužit pro orientaci, co vrátit. I když... I tyhle úpravy jsou vlastně součástí historie.

Pro sladění minimální kapacity (nejvyšší frekvence) jsou použity trimry, umístěné na ladicím kondenzátoru. Jsou napojeny napřímo, bez přepínání, společné pro všechny rozsahy. Mají hlavičky šroubků, takže s nimi už někdo pravděpodobně zatočil. Indukčnosti jsou dostaveny železovými (ferokartovými) prstenci, vlepenými uvnitř cívek jednou provždy.

Při bádání uvnitř přístroje se mi jevilo účelné nakreslit schema zapojení. Není v něm síťový transformátor a usměrňovačka, protože jsou zapojeny naprosto obvyklým způsobem. Za přesnost neručím, krom toho mohou existovat i varianty z výroby. Přesto si myslím, že by mohlo někomu pomoci.

J. Hruška

Dokumenty :: Poradenstvo, Dokumenty :: Servisné návody

Vytvorené: 11.1.2014